Příběh obrazu

Dalský hřbitov. Ilustrace ke knize Sjón: Syn stínu. 2018 (120×75)

Dalský hřbitov se rozkládá na břehu Botny, což je středně velká, poklidná a dost hluboká řeka s vysokými břehy. Na nich se rozprostírají houbovité mokřiny vhodné na dobývání rašeliny a plné tůní pokrytých zrádnou železitou blánou. Po zimě obtěžkané sněhem však na sebe Botna bere jinou podobu. S ďábelskou kuráží se vyřine z koryta a kalnou vodu z ledovce vychrstne na břehy, zalije mokřiny, na hřbitově utvoří jezírko, a kostelík pak stojí na ostrůvku. Mše se v zatopeném svatostánku nekonají, dokud hřbitov nenasaje horského mléka tolik, že v něm utone právě dívčí kotník. Svěcená zem je pak ovšem opilá a čvachtá pod nohama až do hlubokého léta.

Po takovém mokrém útoku břehy povolí a hřbitovní hlína se sune do řeky. To pak lidé na vlastní oči vidí, že si příroda s mrtvolami příliš neporadila a nadělala z nich nanejvýš kaši plnou zubů, zadnic tuhle, ženské pánve onde, páteře z tohoto století a chlapského panděra z minulého.

Ne, „zahrádka Páně“ tady v Dalu věru nevzkvétala. A člověk tu skutečně musel být svému krajanu dobrým krajanem, aby umíral touhou po znovushledání v takovém stavu.

 

Lovec a lišák. Ilustrace ke knize Sjón: Syn stínu. 2018 (55×85)

Temně ryšavé lišky se tak podivuhodně podobají kamenům, že to je až k neuvěření. Když u nich lehají v zimě, od kamenů je nerozeznáte. Jsou věru záludnější než lišky bílé, které na sněhový krunýř vrhají nažloutlý stín.

Ryška leží u svého kamene jako přikovaná a nechává se zasněžit z návětrnné strany. Vystrkuje zadek do vzduchu, stáčí se do klubíčka, schovává čenich pod zadní běh a mhouří oči tak, že ji jsou stěží vidět zřítelnice. Takto pozoruje muže, který se npohnul od okamžiku, kdy se tady na nejvyšší svazích Ásheimu před nějakými osmnácti hodinami ukryl pod sněhový převis. Zavál a zapadal ho sníh, takže se teď ze všeho nejvíc podobá pobořené zídce z rašeliny.

A zvíře se musí mít na pozoru, aby nezapomnělo, že ten muž je lovec.

 

Milášek. 2015 (65×90)